Bratr Josef Gabarík – vzpomínky
Autor: Vzpomíná Marie Schubertová
Stále se ještě zdráhám uvěřit tomu, že tu s námi už Josef není. Zpráva o jeho úmrtí byla naprosto nečekaná a všichni, kteří jsme ho znali jsme jí byli zasaženi.
Bratr Josef byl v olomouckém klášteře hned po roce 1989 a vykonával funkci kvardiána. Kostel i klášterní prostory bylo nutné upravit k novému užívání pro komunitu bratří kapucínů. Br. Josef vyzýval věřící, aby pomohli finančně zvládnout nutné a nemalé náklady oprav. A tehdy jsme se blíže seznámili.
Mám dodnes před očima naši první schůzku s Josefem v klášteře. Manžel si vyžádal čísla bankovního spojení, domluvili podrobnosti kolem financování. Josef nám nabídl „kávičku“ a velice srdečně jsme se bavili. Když jsem tzv. kávu ochutnala, myslela jsem, že mne to porazí. Čtvrtlitrový hrnek naplněný do poloviny kávou a zalitý vodou. Bylo mi trapné odmítnout, ale po této zkušenosti jsem si pak vařila kávu sama. Byla to první a poslední káva, kterou mi Josef vařil. Ale on si tyto „šílené kávy“ vařil celý život. Jeho srdce to s ním nemělo lehké.
Ale všichni jsme ho měli moc rádi. Byl stále veselý , vtipkoval, rád se smál. Taky měl svého pejska. Na dotaz jak se pejsek jmenuje říkal:„ No přece Rik Gabarík!“
Často nás navštěvoval a tak jsme se o něm ledaco dověděli. Např. Že byl vášnivý turista, horolezec, miloval přírodu. Vyprávěl nám, jak pomáhal opravovat střechu oravského hradu. Když jsme později tento hrad navštívili, vzpomněla jsem si na to a mrazilo mne při pohledu na střechu hradu. Když zjistil, že ještě nenavštívili Západní Tatry, konkr. Roháče, hned nám připravil dovolenou. Ubytoval nás v Krásné Horce (jeho rodišti) v domku jeho maminky.
Ukázal nám „svou Pannu Marii ve skále“, která byla jeho útočištěm. Byla to tehdy krásná dovolená, ráda na ni vzpomínám.
Když pak Josef odešel do Prahy, napřed ke sv.Josefu, pak na Hradčany, často jsme za ním jezdili. Jednou jsem mu chtěla přivést bábovku, kterou měl moc rád. Pekla jsem ji ve skleněné formě a ona se mi nevyklopila. Přesto, že už bylo po 20.hod., dala jsem se do pečení nové bábovky. Jako svátost jsem ji vezla ve vlaku. Když jsme se chystali k výstupu, hrk, najel vlak na výhybku, já zavrávorala, kolena mi podklesla a já jsem málem bábovku rozsedla. Josef se tomu smál a vůbec mu nevadilo, že bábovka má shora neobvyklý tvar.
Jindy jsme za ním přijeli a on byl nešťastný. Ten den byl na velkém nákupu pro klášter. Když ukládal potraviny do auta, stihl mu někdo ukrást taštičku, kde měl všechny doklady včetně mobilu. Moc nás to mrzelo. A tak jsme se rozhodli společně modlit ke svaté – mu Antoníčkovi a prosit o pomoc. A skutečně, za dva dny přišel do kláštera starší pán , aby Josefa vyhledal a předal mu taštičku. Našel ji pod lavičkou, když venčil psa. Peníze chyběly ale jinak tam bylo vše, vč.mobilu.
Těch vzpomínek na Josefa je velmi mnoho. Velice jsem si vážila toho, že přijel na pohřeb mého manžela. Moc jsem si toho vážila. Často jsme si posílali maily, byli jsme rádi za každé setkání. Když navštívil Svatou zemi, celý zájezd zaznamenal den po dni a rád nám sděloval své úžasné zážitky. Taky se občas pokoušel o krátké pocitové básně. Byl vtipný, veselý a velmi zbožný.
Josef byl plný optimismu, i o berlích. Manžel mu občas doporučoval lékařské vyšetření, ale Josef nikdy nešel. Byl takový „samorost“. Všechno si léčil sám. Dokonce se mu podařilo vlastní vůli bojovat s obezitou, ale bohužel jen na přechodnou dobu.
Naposledy jsem ho viděla v létě, když měli bratři sliby. Hrál na zahradě na harmoniku, taky troubil na jakousi fujaru a obveseloval přítomné. Každý se cítil dobře v jeho blízkosti.
Byl vášnivý řidič, měl rád rychlou jízdu. Vždycky jsem mu říkala, že musí jet jenom tak rychle, aby jeho „Strážný anděl stíhal letět nad ním“. A on na to, že to jeho anděl moc nestíhá….
Ach, Josefe, tvůj odchod byl pro nás nečekaný a velmi smutný. Bagatelizoval jsi všechny životní překážky a byl jsi „svůj“ až do poslední chvíle. Ale pevně věřím,že Bůh odměnil všechny tvé dobré skutky, tvé velké milující srdce, zbožnost a lásku k bližním.
Vzpomíná Marie Schubertová