Nekrolog ze zádušní mše svaté

od bratra kapucína provinciála
Bonaventury Jiřího Štivara

(Jede o přepis z amatérského videozáznamu.)

Víte, my jako menší bratři jsme zvyklí číst nejenom v knize písma svatého, ale i v knize života, to je podstatná součást Františkovy spirituality, která je naší součástí. A v té knize života bratra Josefa je nádherné číst. On to byl chlapisko pevný, statečný, rovný… Už za dnů totality.

Měl jsem možnost ho poznat, když jsem také vstoupil tajně do řádu. On už tam byl. Vlastně tak jsme se scházeli za těch dob, kdy tady vládli komunisti a on dokázal být vždycky stejný chlap – ať už v těch dobách, kdy už měl rovnou páteř a neuhnul, tak i potom, když nastala svoboda – tak zůstal věrný svému povolání Kristu i svatému Františkovi a dál žil prostě to, co bylo do jeho srdce vloženo v mládí. To, co tam Bůh dal, to tam dokázal rozpoznat a dokázal být v tom pevný… A nedělal to kvůli tomu, že by mu bylo vždycky dobře mezi náma, zvláště v těch dobách těsně po revoluci, kdy jsme v Olomouci začali budovat klášter.

On tím širokým, velkým srdcem dokázal všechno tak nějak zklidňovat a dávat tomu ten správný směr. A to mu zůstalo vždycky, ať už potom sloužil v různých komunitách, různých službách. Velmi často dělal kvardiána čili místního představeného právě proto, že má otcovské srdce. Neříkám měl, ale má… Prože on žije dál.

Pro svatého Františka, tak jako pro nás, je smrt sestrou, která si pro nás přichází v okamžiku, který my nedokážeme odhadnout, nebo kdy to bude. To je jeho záležitost. A i když jako musím poctivě říct, že bratr Josef v posledních měsících dělal hodně pro to, aby to jeho přišlo brzo. Ne, že by se zasebevraždil, to ne… Ale tak jak to někteří chlapi mají… Prostě dostat ho k lékaři byl téměř nepřekonatelný problém. To je zas takové varování pro všechny přítomné pány, aby brali vážně to, že když se objeví vážné zdravotní problémy, tak už se to domácím léčením prostě nevyřeší.

A může to dospět až k tomu dnu, kdy si dotyčného Pán vezme k sobě. Protože Pán už nazdal, že už toho bylo dost. Ale dost taky v tom smyslu, že člověk naplní to své životní poslání tak, jako ho naplnila řada svatých bratří před námi. Tak i naším úkolem je naplnit ho.

Já vzpomínám, když jsme v Olomouci začínali a on viděl životy našich starých bratří, jako byl Jan Mícha, otec Bernardt, Metoděj a další, které jsme tam měli. Tak vždycky říkal: „Já bych chtěl na konci života být tak dobrý, jako oni“. A myslím, že se mu to vrchovatou mírou povedlo.

Nakonec jeho dobrotu jsme zakusili všichni. A víte, on to byl takový trošku, možná z našeho pohledu a to si myslím, že takové jeho životní poselství pro nás, jakoby kontroverzní řeholník. Kdy pro některé bylo třeba těžké si ho zařadit. Kdy třeba ráno často spal, na některé modlitby prostě nechodil, protože se nedokázal vzbudit.

Na druhou stranu, v noci bděl. To třeba do dvou do tří, někdy i do čtyř hodin. Někteří mu to i vyčítali, že tímhle tím životním stylem se zruinuje.Jako kdybych já takhle žil 14 dnů, tak je po mně, tak to nevydržím… To se spíš divím, že to tak dlouho to jeho tělo vydrželo.

Ale on se v noci modlil a telefonoval s lidmi, kteří měli problémy. A někteří z vás to znají, že mu zavolali třeba o půlnoci, nebo v jednu v noci, nebo ve tři ráno. On to vzal a vyslechl je, dal jim radu třeba kterou potřebovali, ubezpečil je, že se za ně bude modlit a tím do jejich života možná vnesl nějaký Boží dotyk, který oni zrovna v tom okamžiku potřebovali.

A to je jako by ta druhá strana mince, kterou mnozí neviděli… nebo mu vyčítali to, že hodně kouří a pije hodně kávy a podobně. Na druhou stranu, on jako kdo dokázal být tak věrný Kristu svatému Františkovi a charismatu, tak jako právě bratr Josef. Kdo dokázal být tak věrný…