Kapucín, který se rozdal

Autor: kvardián bratr Dismas Tomaštík
Bratři kapucíni v Praze na Hradčanech mají klauzuru v prvním patře. Ti starší měli někdy vážné problémy se zdoláním schodů. Cesta 121 zde proto nainstalovala schodišťovou sedačku. Jedním z bratří, kteří ji využívali, byl i nedávno zesnulý bratr Jozef. Vzpomíná na něj kvardián bratr Dismas Tomaštík. „Při pitvě lékaři našli, že bratr Jozef měl velké srdce. Přesně to charakterizovalo jeho povahu. Nikoho neodmítnul, kdo se s ním setkal, tak si ho oblíbil. Paní, co nám dělá prohlídky v kostele, ho viděla jen párkrát, ale když se dozvěděla o jeho smrti, velmi ji to zasáhlo. Jozef přijal každého: od biskupů a podnikatelů přes obyčejné lidi až po ty problémové. Měl u nás na starosti ekonomiku, zařizoval spoustu věcí, ale nikomu neřekl, že nemá čas. Byl komunikativní, dokázal se přirozeně bavit s druhými. Zároveň nikomu nepodlézal a nelichotil. Lidi, kteří žijí sami, si rádi povykládají. A on tu pro ně byl. Jedna paní mu třeba pravidelně každý týden volala. Mluvili spolu celou hodinu – i když to někdy bylo trochu pořád to samé. Jinou ženu, která trpěla závratěmi, vozil bratr Jozef, dokud mohl, do kostela a zpět, měl pro ni vyhrazeny nedělní večery. Kdyby ho člověk požádal o službu ve tři v noci, bez řečí by to udělal. Měl spoustu návštěv, byl tak nějak selsky moudrý. Byl obklopen lidmi, a přitom žil s Bohem. Přirovnal bych ho k duchovnímu psychologovi, dokázal člověka odhadnout. Fujara a harmonika Uměl hrát na harmoniku, na fujaru. Už jako mladý kolem sebe na Slovensku shromaždoval mládež. Pocházel z Oravy, býval horolezec. Do poslední chvíle měl sen vrátit se do Roháčů. Stále miloval hory. Když měl volno, zajel si do přírody a alespoň dalekohledem pozoroval zvířata. Měl radost z toho, že může přivítat každý nový den. Byl plný humoru a radosti. Bylo mu 63 roků, když zemřel. Řekl bych, že se zkrátka rozdal.“ bratr DISMAS TOMAŠTÍK, kvardián