Úvod, jakto bylo.
Autor: ja
Bratra Josefa jsem znal mnoho let a myslím, že jsem ho poznal velmi dobře.
Když zemřel 3. září 2017 bylo mi velmi smutno a v jeden okamžik, jako kdyby se rozsvítila žárovka jsem si uvědomil, že to není jen o tom, že mi odešel kamarád a bráška, ale že ta ztráta je mnohem větší, že odešel velký člověk.
Velký svým laskavým srdcem, velký svojí ochotou pomáhat druhým.
Ještě za života br.Josefa jsem uvažoval o tom, že vydám knihu.
Dříve jsem pracoval v tiskárně a mezi přáteli mám z té doby grafika, editora apod.
Ale nyní, když nás opustil bratr Josef, mi došlo, že tu knihu mám vydat o něm.
Jsem velmi silně přesvědčen, že o takovém člověku by mělo vědět více lidí.
Ty předchozí úvahy o vydání knihy mně měly připravit na tento okamžik.
Co obnáší vydat knihu? Že mám knihu o bratru Josefovi vnímat jako poděkovaní jemu za to, co mně dal, co mně naučil, za to, že mi pomáhal růst v lepšího člověka.
Kdybych tu knihu napsal jenom já, tak to bude jen jeden asi i zaujatý pohled nato jaký byl br.Josef.
Dostal jsem tedy nápad, že tu knihu by mělo psát více autoru, že by měli různí lidé co ho znali napsat kapitolu, článek, odstavec o tom jak znali br.Josefa, co sním prožili atd.
Svůj záměr vydat knihu jsem i přednesl rodině bratra Josefa. Jeho bratr souhlasil s tím, že sám také něco napíše, stejně tak i synovec bratra Josefa. Že by byli rádi, kdyby při ročním výročí úmrtí bratra Josefa proběhla zádušní mše a při té příležitosti, aby již byla kniha hotová.
Ale vraťme se na začátek.
Cestu ke Kapucínům, a jejich formě života, jsem našel v roce 2000, když mi bylo velmi úzko a „zabloudil“ jsem do kostela sv. Josefa (u Tadeáška) v Praze. Tam jsem tehdy poznal jak bratr Brůna, tak i bratra Josefa a mnoho dalších bratří kapucínů.
Náš vztah z pomocníka v kostele přešel nejdříve v osobní přátelství a postupem času se mi stal bratr Josef bratrem a duchovním rádcem.
Znal jsem i jeho maminku, která jezdila za ním do kláštera, on znal mé příbuzné i přátele, a byl i několikrát na Štědrý den u nás velmi vzácným a váženým hostem. Naše přátelství bylo dlouhé a pevné.
S přítelkyní provozujeme dopravu a přepravu pro vozíčkáře a imobilní, a tak, když jsem mohl, byl jsem k dispozici i bratru Josefovi, když potřeboval odvoz více lidí – třeba na pohřbech nebo rozvoz rodičů ostatních spolubratří.
Vzpomínám třeba jak jsem ležel v nemocnici Pod Petřínem na transfůzi.
Asi nutno podotknout, že oba dva, já i br.Josef jsme byli vášnivými kuřáky, a měli jsme i své kuřácké „rituály“, ale o tom později.
No a jak jsem byl v té nemocnici, tak mi došli cigarety.
První co mně napadlo jsem udělal, zavolal jsem br.Josefovi.
Nejen že mi dovezl cigarety a to né jedny ale dvě krabičky, ještě i v tom mi dokázal ukázat co je láska k bližnímu.
A to když jsem mu děkoval, říkal něco v tom smyslu, nemáš zač, taky bych nechtěl zůstat bez cigaret a ty by jsi mi je taky dovezl, takže to je jako bych je přivezl sám sobě.
To jen pro popsání či vyjádření toho, že naše přátelství nebylo formální či povrchní.
Kdysi jsem i sám uvažoval o tom, že nabídnu Pánu, že vstoupím do řádu Kapucínů. Po několika poradách a rozhovorech s bratrem Josefem jsme došli k názoru, že nejsem prozatím jaksi připraven či schopen řeholního života, ale jak mi říkal, že mohu být „kapucínem“ v civilu. Že podstatné je to, co a jak žiju, a ne to, zda mám na sobě „hábit“.
Že pro každého je jiný úkol tady na zemi a že každý máme a musíme hledat tu jeho cestu kterou mu Pán připravil.
Myslím si,že pro obyčejné lidi jako já, kteří nedostali tolik milosti sloužit Pánu v řádu by tato kniha mohla být dobrým vzorem – člověk že nemusí mít léčitelské schopnosti, mít stigmata na to, aby žil Bohu milým způsobem života.
Tím nejdůležitějším ve vztahu lidí je být k druhým vlídný, mít otevřené srdce, být schopen a ochoten naslouchat druhým, dobrat se moudrosti a tou prosvětlovat životy lidí, tak jak to dělal a žil bratr Josef.
Bratru Josefovi bych rád věnoval tuto knihu jako poděkovaní za vše, co mi dal, co mně naučil, jak mi pomohl a jakým mi byl příkladem.
Jsem velmi silně přesvědčen, že o takovém člověku by mělo vědět více lidí.
Sice jsem v této knize označován za autora a na několika místech to asi i sám používám, ale skutečnost je taková, že autorem nejsem.
Možná tak iniciátorem ale ani to není přesné.
Kniha by měla být sestavena ze vzpomínek lidí, kteří bratra Josefa dobře znali, jednak z příspěvků řeholních bratří, tak i lidí kterým br.Josef pomohl, či ho jen znali a napsali co sním prožili.
Rád bych závěrem této kapitoly právě všem co přispěli velice poděkoval.
Důvtipně dokázal mluvit,
když přijít mělo na skutky,
byl prozíravý a moudrý,
v diskusi kousavý však,
vážný a obtížný,
však náchylný udělit milost,
netečný vůči hněvu,
však ve všem ostatním schopný.
(Veršovaná legenda
o sv. Františkovi)
Veď aby dobre bolo
(br. Josef)