Autor: sestra Ancilla
Jsem sestra klariska – kapucínka a v klášteře už asi 20 let pomáhám hlídat vrátnici. Při této službě jsem měla mnohokrát příležitost přivítat bratra kapucína Josefa, který zde vyřizoval různé záležitosti, dovážel na návštěvu otce Anastáze či jiné dříve narozené bratry nebo nás cestou ze Slovenska přišel pozdravit s korbáčiky a podobnými lahůdkami.
Při jednom takovém navštívení jsem se bratra Josefa zdvořile zeptala: „Dáte si kávu?“ A dočkala se neobvyklé reakce. Bratr mne s vážnou tváří upozornil, pokud mu ještě jednou vyknu, že mě vytáhne klauzurním okénkem ven. Měla jsem dojem, že špatně rozumím, a nejistě se zeptala: „Co mi uděláte?“ A Josef s klidem vše zopakoval… Vzhledem k velikosti okénka v klášterních dveřích mi bylo jasné, že si dělá legraci. Přesto jsem neměla důvod dobrému bratrovi nevyhovět a vysoukala ze sebe: „Když Ti to udělá radost…“ Tím se vítací ceremoniál skončil. Podala jsem Josefovi klíč od hovorny, postavila vodu na kávu a zavolala sestru, s kterou potřeboval mluvit…
Zpráva o úmrtí našeho bratra mě bolestně zasáhla, to, že už k nám nikdy nepřijede… Ale protože smrtí život nekončí, rozhodla jsem se Josefa občas poprosit o přímluvu a zjistila, že je (podobně jako za svého pozemského života) stále připraven pomoci každému, kdo ho osloví…
„Bratře Josefe, děkuji moc…“
sestra Ancilla
S.Ancilla Bílková